Něco málo o mně

Jak jsem k focení prišel
Už mnohokrát jsem si položil otázku - kde se vlastně bere amatérský fotograf? Zda se s tímto celoživotním posláním rodí, nebo zda ho k tomu donutí objektivní nutnost, či okolnosti? Po zralé úvaze jsem dospěl k závěru, že v mém případě za všechno může můj táta. Ne nadarmo se říká - jablko nepadá daleko od stromu. Foťák (no, foťák, takovou mrňavou bakelitovou krabičku Kodak s pevnou čočkou a ručním převíjením filmu podle čísel na zadní straně) nosil obvykle ssebou se slovy: „co kdyby“ a tak naše početná rodina měla na prohlížení čím dál víc fotek. Každému nám koupil a svěřil do opatrování vlastní album (to byla taková velká knížka s tvrdými listy a na ně se pomocí lepicích růžků ukládaly fotky). Své bezesporu udělal můj rodný kraj, nádherná příroda Českého ráje.


Téhle "okousané" fotce je 60 let, fotil mě táta

Pak se jednoho dne stalo něco zásadního a převratného – táta mi vrazil do ruky foťák a řekl: sem se kouká, tenhle čudlík se mačká, vyfoť mě. Tak jo. A za pár dní jsem měl v rukách své první malé černobílé fotky s tehdy módními okousanými hranami. Byl jsem na ně moc, moc hrdý a navíc se mi focení strašně zalíbilo. Doslova mě učarovalo. To mi bylo nějakých 8, možná 9 let.

Můj první foťák
Ke svým 10. narozeninám jsem dostal svůj první foťák – Pionýr firmy Druopta na formát svitkového negativního filmu 4,5x6 a 6x6 cm. Na tento „bakeliťák“ nedám dopustit. V té době šlo o "hi-tech" ceskoslovenské výroby. Mám ho stále schovaný doma a vyvolává ve mně nostalgické vzpomínky. Byl se mnou na Rujaně, válel jsem ho tam v písku na pláži a bez úhony vše ustál. Lehká bakelitová krabička, z dnešního pohledu docela srandovní, objektiv se před focením vyšrouboval do polohy portrét, nebo krajina a z boku bylo takové aretační pérko, bránící náhodnému zmáčknutí spouště. Tak jednoduché a účelné!


Ohromný kvalitativní skok nastal ve chvíli, kdy mi můj děda daroval unikátní strojovnu jménem Voigtlander z roku 1905 na skleněné negativní desky formátu 6x9cm. Jen ty desky se špatně sháněly, tak jsem v bazaru sehnal adaptér na svitkový film. Kouzelný stroj to byl, propracovaný do všech detailů. Choval jsem se k němu s velkou úctou a respektem. S ohledem na obsluhu přístroje, klasické momentky nepřicházely v úvahu, ale na krajinářskou fotografii byl dobrý.


Druhá fáze fotografického vývoje
A pak mě zastihla druhá fáze fotografického vývoje, spojená s tím, když mi tchán daroval přístroj Flexaret. Na svou dobu šlo o převratnou záležitost českých zlatých ručiček na filmový formát 6x6 cm. A k tomu jsem dostal samostatný expozimetr, takže technika focení dostala zcela nový rozměr. Stále dokola chodit s filmy do fotolabu mě přestalo bavit, a taky jsem chtěl do procesu tvorby přinést další kousek svého já. Proto jsem se rozhodl od filmu až po fotky vše tvořit sám doma, což mimo jiné začalo znatelně lézt do peněz. V mých vzpomínkách je pevně zaryta vyvolávací alchymie v koupelně. Stálá potřeba tekoucí vody, komůrka s tmavě červenou žárovičkou, pult na vaně pro vyvolávací tanky na filmy, misky, zvětšovák s maskovacím rámem, tikající expoziční hodiny a lecjaké další potřebné “cajky,“ ve vaně koupající se fotky, sušička. A k tomu vůně vývojek, ustalovačů a fotopapírů. Prostě koupelna zabraná na celou noc, vstup zakázán. Koupelna v paneláku, dočasně přeměněná ve fotokomoru, byla vlastně jediným možným řešením. Anina mi vydatně pomáhala fotky sušit. Jó, to byly zlaté časy fotografa!


Třetí fáze fotografického vývoje
Ve svých 24 letech jsem si za své pořídil přístroj Practica LTL na kinofilm s objektivem Carl Zeiss Jena Tessar 2,8/50, který měl nádhernou ostrou kresbu. Practica LTL patřila mezi vůbec nejrozšířenější tehdejší jednooké zrcadlovky u nás. TTL měření při pracovní cloně se aktivovalo stiskem samostatného tlačítka nad spouští, indikace ručičkou byla přímo v hledáčku, napájení z baterie. No to byl konečně stroj! Koukalo se do něj v ose a ne jako “husa do flašky“ do té Flexarety. K němu přibyl můj první blesk, který se nabíjel ze sítě a potom jedno pic a zas hledat zástrčku. Dost nepraktické, že?


Tvořivá práce mě přivedla k prapodivnému panoramatickému přístroji Horizont ruské výroby s odnímatelným hledáčkem. Záběr 180° na jedno zmáčknutí spouště, žádné digitální skládání panoramat z více snímků v počítači, ale pěkně v jednom širokém okénku na kinofilmu. Geniální řešení. V archivu uchovávám fotky jen stejného formátu, žádné „šílené“ nudle nevytvářím, stejně nemají téměř žádné praktické využití.



Dalším přístrojem, který se mi dostal do rukou, byla zrcadlovka na kinofilm Canon EOS 500 (černé tělo) s objektivy Canon 28-80 mm/3,5-5,6/ULTRASONIC a teleobjektiv Vivitar 70-200 mm/3,5 s UV filtry a bleskem stejné firmy. Přístroj měl manuální i automatické nastavení, snímkové programy, bajonet pro snadnou výměnu objektivů, autofocus i ruční ostření, samospoušť.

Čtvrtá fáze fotografického vývoje - "Jak jsem z filmu na digitál přešel"
Dlouho jsem přemýšlel a zvažoval, zda opustit film a přejít na digitální kompakt. Zrcadlovka byla tehdy poměrně drahá, na tu jsem neměl. Po nekonečném surfování jsem se rozhodl pro Canon PowerShot G5 (5 Mpix) a byla to dobrá volba. Lehký, malý a pohotový kompakt jsem nosil téměř všude.


Hlavní přínos byl v tom, že jsem byl schopen mít celý proces pod plnou kontrolou. Chytla mě i práce se snímky na počítači a koneckonců i s vědomím, že jinak to asi nepůjde. Po prvních zkušenostech jsem přešel na surový formát RAW a držím se ho dodnes. Při focení běžně ukládám snímky současně do obou formátů – JPG+RAW. Když mě snímek v JPG vyhovuje, s formátem RAW dál nepracuji. Ale je mnoho situací a snímků, kdy je RAW nezbytný, dává výrazně širší možnosti počítačového zpracování. Canon G5 je vynikající přístroj a umí dělat vynikající snímky. Navíc jsem i perfektně zvládnul focení s „fixací přístroje o tělo“, což s výklopným displejem při volbě kompozice není problém (a samospouští, abych při namáčknutí spouště přístroj nerozkýval). Absenci stabilizace jsem klidně oželel. Kouzelné fotky lidí vznikly „střelbou od pasu“, a ti o tom mnohdy ani nevěděli. Přitom šlo o lidi, kteří se před čočkou vždy tváří naprosto nepřirozeně, nebo se přímo ošklivě mračí.

Pátá fáze fotografického vývoje - současnost
Na tomto místě jsem dospěl až k dnešku. Nyní mi věrně slouží Canon EOS 40D se třemi objektivy – široké, střední a dlouhé sklo (viz obrázek). Při výletech do přírody se dost pronese, ale výsledky za to obětování určitě stojí. Čtyřicítka je poctivě postavená „kovárna“, která je spolehlivá, utěsněná proti prachu a odolná proti stříkající vodě (dešti). I při silnějším stisku těla a objektivů nikde nic nevrže, neskřípe a navíc se v ruce pohodlně drží, ovládání je intuitivní a přehledné, horní informační displej nemá chybu. Tímto přístrojem jsem pořídil ty nejlepší svoje snímky.


Po dlouhém váhání a zvažování všech pro i proti jsem si přece jen pořídil stativ Slik Pro 340BH s kulovou hlavou SBH-200DQ o celkové hmotnosti 1,5 kg. Jeho maximální výška (s vysunutým středovým sloupcem) je 174 cm, což mi s ohledem na moji výšku zcela vyhovuje, stejně jako maximální možné zatížení 4 kg, ale i slušná torzní tuhost. Svým způsobem však stejně jde o jistý kompromis mezi pevností, stabilitou a hmotností (1,5kg stativ jsem ještě ochoten nosit ssebou).


Později jsem řešil dilema – na "záložní" a oblíbenou G5 jsem s brýlemi na dálku přestával vidět a při nastavování hodnot a voleb jsem vždy musel nejdřív hledat brýle na čtení. To mě dost vytáčelo a tak jsem G5 vyměnil za novějšího brášku Canon PowerShot G11 (10 Mpix) s větším displejem, většími písmenky a symboly. Používám ho rovněž hlavně jako záložní přístroj a jako odlehčenou vycházkovou verzi. Pro tyto účely bohatě stačí. Kvalita snímků G11 a staré G5 je zhruba srovnatelná. Největší předností obou kompaktů je výklopný a otočný displej. Člověk se tak nemusí plazit po zemi, aby vyfotil hezkou kytičku, nebo z pozice nad hlavou, třeba přes dav lidí, či z optimálního místa pro expozici. Toto řešení kompaktu se mi velmi osvědčilo, všem váhajícím vřele doporučuji.


G11 však má jednu chybu na kráse - ve standardním provedení nelze používat filtry, proto jsem ho k tomu náležitě upravil.

Shrnutí na závěr
Ve fotografii, stejně jako v mnoha jiných oborech, nelze dělat všechno dobře. Já se zaměřil na přírodu, na krajinářskou fotografii. Na delší výlety do přírody toho sebou ale moc neberu, abych mohl vnímat tu krásu kolem místo bolesti v ramenou, způsobenou haldou nesených skel a příslušenství. Pomýšlíš, zda si pro své fotonádobíčko pořídit fotobatoh? Tak neváhej a kup ho. Mám laciný Lowepro Fastpack 200. Když chci fotit, jeden popruh batohu sundám, po druhém rameni pootočím, z boku sáhnu pro foťák, vyfotím, šoupnu ho zpět a jdu dál. Batoh se bezesporu nosí snadněji, než brašna přes jedno rameno a navíc je to zdravější. I tak je ale batoh s každým kilometrem (spíš rokem) těžší, těžší ... a ještě těžší :-)


Přiznávám, že i na stará kolena se stále učím, jak dělat lepší fotky a jak je ve Photoshopu upravit k obrazu svému. Koneckonců fotím přece pro své potěšení. Je mi jasné, že profíci na nich zcela jistě najdou spoustu chyb. K tomu ale dodávám, že vyumělkované (přesoftěné) fotky s různými líbivými efekty a superbarvami, namíle vzdálené realitě, se mi stejně nelíbí. Čím dál víc si však uvědomuji, že není ani tak důležitý foťák s haldou skla, ani zvládnutí technologií digitálního zpracování obrazu, ale samotný fotograf. A tak chodím přírodou, všímám si i maličkostí a usilovně se snažím dospět k představě konkrétního snímku dřív, než stisknu spoušť svého Canonu. Sem tam se to i podle mé představy povede a když ne, svět se nezboří, tak snad jindy. Hlavně klídek, pohodičku a k tomu vždy dobité baterky.

Dobré světlo
Standa